Fotbalová říše je největší na světě. Je říší bez
hranic. Říší, která všechny spojuje vášnivou láskou k fotbalu. Byla jí v dobách
míru, v čase válek i v letech, kdy politické poměry rozdělily svět železnou oponou
přinejmenším na světy dva.
Na tribunách fotbalových stadionů sedávají vedle společensky
bezvýznamných, jinak ovšem svou přítomností pro kulisu fotbalu nezbytných,
obyčejných lidí také hlavy států, prezidenti, králové, předsedové vlád,
ministři a poslanci.
Fotbal se v současné podobě zrodil podle nejstarších
dochovaných pramenů v Anglii v šedesátých letech minulého století. To, co bylo
předtím, fotbal jen připomínalo. Vydáme-li se hluboko do historie lidstva, budeme
dřív než o fotbalu hovořit obecně o míčových hrách. Míče byly různé
velikosti. Platon píše ve svém Faidonu o míči, který byl složen ze dvanácti
dílů.V Řecku se údajně hrávalo vycpávaným míčem, který se nazýval sfaira
kené, ale už tehdy také míčem plněným vzduchem. Římané ve starověku
rozeznávali pět druhů míčů: malý, střední, velký, největší a prázdný míč.
Pilla se říkalo nejznámějšímu z nich. Řecky se nazýval palla, francouzky balle,
německy a anglicky ball. Míč byl tedy základem názvu sportovních odvětví -
football.
Foot je v angličtině spodní část nohy, ball znamená míč, z toho tedy football.
Určit datum a místo, kde se míč poprvé objevil, se možná už
nikdy nepodaří. Odhaduje se ale, že například vyobrazení míče v chrámu v
egyptském Karnaku je staré bezmála čtyři tisíceletí.
V Číně se ve 4.a 3. století př.n.l. hře podobné fotballu
říkalo su-chu. Kopalo se do koule ze zvířecí kůže.
Hru začali provozovat vojáci, ale brzy se rozšířila mezi obyčejné lidi.V jedné
staré básni se hovoří o tom, že míč byl kožený, vyplněný vlasem nebo peřím. V
hrobce v Beni-Hassanu, Sakaře i jinde byly nalezeny obrazy znázorňující různé
míčové hry starých Egypťasnů až z roku 2600 př.n.l.
Na Themistkleově zdi v Aténách, pocházející z časů kolem roku
500 př.n.l. jeden z reliéfů zachycuje hru, při níž dvě mužstva kopou do míče. Z
Řecka převzali míčové hry Římané, aby je provozovali v lázních.
Římané tyto hry chápali jako povyražení i jako prostředek k
utužení fyzické síly i duševní rovnováhy.
Proto se jich zúčastňovala spousta osobností, např. Julius Ceasar,
Augustus.
Míčové hry zaznamenaly úpadek po pádu římského impéria na
konci 5. století. Záznamy o antických hrách se naštěstí zachovaly díky
středověkým klášterům, kde se později také hrály. Jednalo se o více druhů
míčových her. Míč se odpaloval rukou, později byla nalezena pálka, tenisová
raketa, zahnutá hůl. Tak se vedle fotbalu rodily sporty jako házená, kriket, tenis,
kuželky, pozemní hokej a další. Spory o tom, kdo byli první předchůdci moderního
fotbalu, asi nikdy nebudou brát konce.
Velmi pravděpodobné bude asi tvrzení, že zejména harpaston byl římskými legiemi
při jejich taženích zavlečen do Anglie a Francie, dokonce i na Kavkaz. Italové
uvádějí, že fotbal se hrál v Anglii díky vojínům římských legií už za Julia
Ceasara. V Londýně se na Tower Hill utkala místní vojenská posádka s posádkou ze
St. Albans. Jiná zpráva z Anglie z roku 211 hovoří o občanech Derventia, později
Little Chesteru, jak oslavili vítězství nad římskými legiemi hrou s míčem, který
kopali k městkým hradbám. Hráči jimž se podařilo docílit branky, byli oslavováni
a po skončení klání nošeni na ramenou. A pak, že je objímání po vstřeleném
gólu zlozvykem posledních deseletí. Řádění při míčových hrách neustávalo.
Biskup z Exeteru si v roce 1287 stěžoval starostovi, že hraní před katedrálou ruší
bohoslužby a rozbíjejí se přitom okna.Obyvatelé Londýna v roce 1314 sepsali supliku
královskému dvoru, aby se s divokými míčovými hrami skončilo. Král Edward II.
žádosti vyhověl. V archivu Anglické fotbalové asociace(1 je uložena listina, v níž se
píše:
"Jelikož je ve městě veliký hluk způsobený srocováním při
velkém, z čehož může povstat mnoho špatností, které Bůh zapovídá, rozkazujeme a
zapovídáme jménem královským pro budoucnost pořádání takových zápasů ve
městě pod trestem vězení."
Zákaz zřejmě příliš nezabral. V roce 1331 Edward III. nepovolil
hrát v ulicích kolem Westminsteru, neboť tím byla rušena zasedání parlamentu.
Královským nařízením z roku 1348 mohlo být porušení zákazu hrát fotbal
potrestáno vězením. V roce 1364 se fotbal zakazoval kněžím. S letopočtem 1496 je
spojeno královské nařízení, podle něhož se fotbal nepovoloval řemeslníkům,
dělníkům a sluhům, což souviselo se snahou o vyšší produktivitu práce v
počátcích rozvoje kapitalistické výroby. Přesto se vyznavači sportu nevzdávali.
Zápasy pořádaly různé řemeslnické cechy, které se staraly i o ceny pro úspěšné
celky. Například londýnský pivovarnický cech uskutečnil podle záznamu z roku 1425
finanční sbírku, z níž byli hráčům při jisté církevní slavnosti vyplaceny
peníze po zápase.
Fotbal nenáchazel pochopení ani na anglických univerzitách. Jako
první přišel zákaz v roce 1555 v Oxfordu, stejné opatření bylo přijato roku 1571 v
Cambridgi.
Ale vždycky nebylo jen špatně. Na přelomu 16. a 17. století
prožíval fotbal v Anglii dokonce přechodný rozmach. První doklad o fotbalu je
tištěný arch z Edinburgu s datem 1672 - 1673.
Renesanční Itálie se k fotbalu zachovala přívětivěji než
Anglie. Od 14. do 16. století měly míčové hry zelenou. V městském archivu v Bologni
leží zpráva písaře Bentiviglia z roku 1480, která říká, že nejmilejší zábavou
občanů města je calcio(2
Nejvýznamnějším centrem se stala Florencie. První zprávy o calciu
fiorentinu sahají do roku 1410.
Antonio Scania psal v polovině 16. století o hráčích calcia
pocházejících z vyšší společnosti, ale také o fotbalistech z lidu. V roce 1580
vydal Giovanni de Bardi pod názvem "Discoro sopra il giuco del calcio
fiorentino" dokonce knihu specializovanou na florentské calcio. Ve Florenťanech
probudila takový zájem, že vyšlo i další vydání. Díky této práci se o calciu
brzy vědělo také v okolních zemích.
Podle kronikářů získalo calcio fiorentino mnoho vášnivých
vyznavačů i ve vládnoucích kruzích.
Věnovali se mu například členové rodu Medicejských, Lorenzo
Nádherný, Pietro Medici, Giulio Medici a papež Klement VII. Ti ovládali život ve
Florencii. Když se roku 1492 ujal vlády Pietro Medici, sousetředil kolem dvora údajně
nejlepší hráče, kteří šířili calcio v dalších italských městech. Dva týmy z
Florencie předvedly své umění v Římě, pričemž vítěznému celku předal cenu
sám kardinál. O pět let později Florenťané vyjeli i do ciziny a v Lyonu hráli před
zraky franzouzského krále Jindřicha II.
V Bologni, kam calcio proniklo rovněž z Florencie, byly už koncem
15. století vypisovány prémie za vstřelení branek. Na univerzitě v Padově studenti
vášnivě diskutovali o calciu na setkáních, která by se s jistou nadsázkou dala
označit za předchůdce metodických seminářů, neboť se hovořilo o různých
způsobech a detailech hry.
Zápasy v calciu probíhaly především v období karnevalů, tedy v
prvních třech měsících roku. Byly ohlašovány řadu dní předem a těšily se
značnému zájmu. Už tehdy se stavěly tribuny pro nejváženější diváky. Prostý
lid sledoval boje z oken, ze schodišť paláců nebo z ulic. Hrálo se dokonce i v
dobách obležení města, například v roce 1530, kdy němečtí žoldnéři v
císařské armádě tábořili na nedalekém vrchu Giramonte, odkud s nevolí sledovali
karnevalový rej včetně boje v calciu.
Klání předcházel průvod, jehož se kromě hráčů obou mužstev zúčastnili i
hudebníci, trubači a bubeníci, vlajkonoši a nosiči míčů. Hrálo se vycpaným
míčem. Aktéři do něj směli kopat, odehrávat ho pěstí, ale nebylo dovoleno míč
nést. Zpočátku neexistovaly dnešní branky, tudíž bylo cílem míč dopravit do
soupeřovy zadní linie. Na každé straně hrálo dvacet až čtyřicet členů týmu,
nejčastější a později ustálený byl počet dvaceti sedmi: tři brankaři
rozestoupení po celé zadní linii, čtyři obránci, pět záložníků a patnáct
útočníků. Hlavní rozhodčí měl osm pomocníků. Hrálo se nemilosrdně, vítěz byl
bouřlivě oslavován, poražení museli sklonit vlajku a občas jim ji horkokrevní
diváci roztrhali.
Jaká byla pravidla, dokládají i po staletích každoroční zápasy,
jejichž tradice se ve Florencii ctí dodnes.
Souboje jsou mnohem nelítostnější než například při americkém fotbalu, a to už
je co říct. Nováček mezi diváky se zpočátku domnívá, že rány hlava nehlava,
pěstí do obličeje i do jiné části soupeřova těla jsou předstírané, když však
spatříte krev nebo vyražený zub, zjistí, že všechno je opravdové, a po zádech mu
přeběhne mráz.
V Padově si tamní studenti oblíbili hru podobnou rugby, která se
zahajovala kopem ze středu hřiště, nikoli vhozením míče rozhodčím jako u calcia
fiorentina. Užívalo se už branek a na každé straně bylo devatenáct hráčů.
V renesanční Itálii se dařilo také výrobě míčů. Věnovali se
jí dobře placení speciální řemeslníci. Vedle plných míčů se už začaly
vyrábět míče, do nichž se pomocí pumpičky vháněl vzduch. Ve Florencii (3 se tvrdilo, že míč musí mít
natolik kvalitní ventilek, aby bylo možno vnitřek vystříkat vínem a tím míč
zpevnit.
Ve Francii se předchůdce dnešního fotbalu nazýval soule, neboli
podrážka. Míč byl velký, notně vycpaný slámou nebo senem, a cílem bylo takový
míč protlačit obručí vyplněnou nataženým papírem.
Utkávaly se osady mezi sebou. Při zahájení obvykle starosta
domácí osady vhodil míč do středu hřiště, které bývalo tři sta metrů dlouhé.
Často také hrávali mládenci proti ženáčům. Tento zvyk se zachoval do současnosti:
nezřídka se v závěru sezóny na trénincích v rámci povyražení utkávají
svobodní proti ženatým v zápasech o čest i o prémii "v tekuté podobě".
Také ve Francii končívaly zápasy v rámci masopustní bujaré zábavy zraněním
aktérů, diváků nebo zničením majetku, a tak v roce 1369 Karel V., stejně jako
předtím v Anglii Edward III., zakázal všechny hry, které vyloženě nepodporovaly
brannost národa.
Předchůdci fotbalu se objevili i v zámoří. V Severní Americe to
byly různé indiánské kmeny. Osadník jménen Wood v roce 1634 popisoval, jak viděl
indiány na písčitých plážích věnovat se hře, při níž kopali do míče.
Hřiště prý bylo půl kilometru dlouhé, k zápasu nastupovalo od třiceti až do
jednoho tisíce hráčů, na koncích stály branky, ale neexistoval žádný rozhodčí.
Indiáni hře říkali pasuckquakkohowog.
Bolivijští vědci objevili v La Pazu archivní materiály o
domorodcích z oblasti Moxos. Při studiu kroniky z roku 1753, jejímž autorem je
maarský misionář a jezuita František Xavier Eder, ke svému nemalému překvapení
zjistili, že obyvatelé této oblasti holdovali hře velice podobné fotbalu. Gumový
míč směli domorodci přitom zasáhnout pouze nohou či hlavou, ale v žádném
případě rukou. To vedlo Bolivijce k přesvědčení, že právě oni jsou zakladateli
skutečného fotbalu, neboť v Anglii se ještě v roce 1862 mohlo hrát i rukou.
Nekonečné debaty o tom, kdo byl prvním předchůdcem dnešního
fotbalu, představují spory, které beztak nelze rozsoudit.
Na začátku 19. století nic nenasvědčovalo tomu, že by měl
fotbal před sebou nadějnou budoucnost. Rozmach průmyslové revoluce v Anglii této
lidové hře ani trochu nepřál. Novopečení průmyslníci zabírali na venkově půdu
pro rozšíření výroby a setkávali se s tuhým odporem. Právě mezi hráči fotbalu
bylo hodně těch, kteří se stavěli do opozice proti záboru polností. Fotbal se tak
ocital v nemilosti úřadů, jejichž snahou bylo hru zlikvidovat. V knize Sporty a
lidové zábavy v Anglii z roku 1801 jsou důkazy o tom, že fotbal tenkrát upadl v
opovržení a hrál se jen velice málo.
Oživení přinesla v Anglii až další desetiletí první poloviny
19. století. Zásluhu na tom neměli ani příslušníci vyšších vrstev, ani prostí
lidé, ale studenti na středních soukromých školách. Mladí lidé totiž nepřestali
hrát fotbal ani v jeho nejtemnějších dobách a pedagogové se zvýšeného zájmu
mládeže o hry a pohyb v přírodě chytli. Viděli v tom menší zlo, než jaké
přinášel život v kuřáckých a pijáckých partách, v nichž především
aristokratická mládež utápěla svůj volný čas a kde se rodil silný odpor proti
pedagogům.
Na těchto školách zapustily kořeny atletika, kriket, veslování a
základy tu našel i moderní fotbal. V zápiscích historiků se v této souvislosti
objevily školy v Cambridgi, Etonu, Harrowu, Charterhouse, Rugby, Shrewsburya
Westminsteru. Proslulosti dosáhla zejména škola v Rugby. Její učitelé se v
největší míře snažili organizovat mladým lidem nejen výuku, ale i jejich volný
čas. Vyhradili v něm místo pro sport, ovšem pod dohledem pedagogů. Doporučovali
především kriket, ale časem podlehli nátlaku studentů a povolili i fotbal. Hra,
která byla všude jinde zakazována, v Rugby naopak vzkvétala. Škola si získala
takovou proslulost, až ji v roce 1839 navštívila anglická královna, aby mohla
zhlédnout fotbalové utkání. Jednotlivé školy nehrály podle shodných pravidel.
Naopak. Bylo ctí školy, když měla vlastní pravidla fotbalu. Především hra
provozovaná v Rugby měla svá specifika.
Legenda říká, že při jednom utkání v roce 1823 místo, aby
student W. W. Ellis míč rukou jen srazil k zemi, uchopil ho a běžel s ním až do
soupeřovy branky. To se všem přihlížejím tak zalíbilo, že to při hře začali
používat také. Když pak ve druhé polovině 19. století v Rugby zavedli oválný
míč místo kulatého ve snaze svá pravidla co nejvíc odlišit od ostatních škol,
bylo jasné, že se tu rodí jiný sport než fotbal - rugby. V roce 1845 byla na škole v
Rugby sepsána pravidla pod názvem Zákony fotbalu, jak je hrán ve škole v Rugby. Šlo
v nich především o to, aby se zmírnila tvrdost, nedocházelo k tak surovím srážkám
protihráčů, aby hrubou sílu nahrazovala herní technika a chytrost. Ve srovnání s
pozdějšími pravidly fotbalu byla ovšem z tohoto hlediska dost liberální.
Škola v Cambridgi, proslulá spolu s Oxfordem především díky
veslování, vydala v roce 1848 jiná pravidla. Byl to tenký sešitek, který se
nezachoval. Podle něj se ale přizpůsobila pravidla i na dalších školách. V Etonu je
sepsali v roce 1849, přičemž se snažili co nejvíc odlišit od pravidel z Rugby.
Dokonce prý zakázali hraní rukou, ale to nelze prokázat. Nejznámější z prvních
pravidel vytvořil v roce 1862 uppinghamský rektor J. C. Thring. Jsou to vůbec nejstarší
dochovaná pravidla fotbalu. Ve srovnání s těmi současnými jsou stručná a
jednoduchá. Znějí takto: 1. Branky je docíleno, jestliže míč byl dopraven
brankou nebo pod brankovou tyčí, aniž by byl vnesen nebo udeřen rukou. 2. Jest pouze dovoleno používati rukou k umrtvení
míče, aby mohl býti kopnut. 3. Nohou smí býti pouze kopnut míč. 4. Hráč nesmí kopati míč, pokud je ve vzduchu. 5. Byl-li míč sražen za pomezní čáry, má býti
dopraven zpět do hřiště od téhož hráče, a to z místa, na kterém přešel
pozmezní čáru, a sice přímým
směrem ke středu hřiště. 6. Přešel-li míč přes brankovou čáru, má býti
dopraven zpět do pole stranou, jejíž brankovou čáru přešel. 7. Žádný hráč nesmí býti blíže než-li šest
kroků od hráče, který míč zahrává. 8. Hráč je mimo hru, jestliže je před míčem, a
musí se vrátiti zpět, co nejrychleji možno. Byl-li míč naposledy hrán hráčem jeho
strany, nesmí se míče dotknouti, kopati ho nebo hnáti kupředu dříve, než-li se
míče dotkl některý hráč protistrany, nebo jestliže hráči jeho vlastní strany
míč předběhli a jsou s to hráti míč před ním. Vrážení je zakázáno a dovoleno
jen tehdy, je-li míč za hráčem.
Thringova pravidla tedy dovolovala hraní rukou, ale pouze za účelem
zpracování přihrávky nebo odraženého míče. Pravidla z Rugby(4 umožňovala docílit gól
rukama. Velmi přísný byl Thring při posuzování mimo hru neboli ofsajdu.
Představitelé škol v Etonu, Harrowu a Charterhouse se na rozdíl od
školy v Rugby postavili proti hraní rukou. Dokonce tuto vymoženost upírali i
brankáři, ale potom od toho ustoupili. Fotbal a rugby se od sebe natolik vzdalovali, až
se staly svébytnými
hrami. Několik klubů hrajících podle pravidel z Rugby ustavilo v roce 1871 Rugby
Football Union(11. To už
ale měl fotbal založení své první organizace dávno za sebou.
Londýnský restaurant Freemason's Tavern se 26. října 1863 zapsal
do dějin světového fotbalu. Rok po vydání Thringových pravidel se tu sešli
zástupci jedenácti anglických klubů, kteří byli zajedno, že je nutno jednak
sjednotit fotbalová pravidla, jednak ustavit spolek, jenž by organizoval fotbalové
zápasy a soutěže. Proto založili první fotbalovou organizaci na světě:
The Football Association. Aby si stále připomínali jedinečnost
tohoto činu i svůj stálý sklon ke konzervativnosti, Angličané dodnes užívají
stejného názvu, chybí v něm uvedení státu, v němž asociace působí, ačkoli
národních fotbalových asociací jsou po světě bezmála dvě stovky. Hrdý Albion je
přesvědčen, že každý, kdo vnímá světový fotbal, by měl vědět, co znamená
zkratka FA.
Prvním předsedou FA byl zvolen Arthur Penber z Kilburn Club N. N.,
funkce místopředsedů obsadili E. C. Morley z Barnes a H. T. Steward z Crusaders.
Za nejstarší klub na světě je považován Sheffield FC, ustanovený
24. října 1857.
Prvním klubem, který se věnoval pouze fotbalu, byl Forest Football
Club, založený o dva roky později ve Snaresbrocku v Epping Forest. Následoval roku
1862 Crystal Palace z jižního Londýna (se současným klubem téhož názvu nemá nic
společného) a Notts County z Nottighamu, v roce 1863 Barnes z jihozápadního Londýna,
Civil Service Londýn a Stoke City.
Po anglickém vzoru založily fotbalové asociace i další země na
"ostrovech". V roce 1873 vznikla Skotská fotbalová asociace, o dvě léta
později ji následovali ve Walesu a roku 1880 se zrodila fotbalová asociace v Irsku.
Prvním skotským klubem se stal v roce 1867 Queen`s Park Football Club v Glasgow,
nejstarší waleský klub Druids Football Club z Ruabonu nedaleko Wrexhamu má rodný list
z roku 1870, Irové založili roku 1879 Cliftonville Football Club.
Skotsko a Anglie sehrály 30. listopadu 1872 v Glasgowě první
mezistátní utkání, které skončilo 0:0.
Poslední desetiletí 19. století přinesla velký rozmach fotbalu.
Už to nebyla jen zábava studentů, v hojné míře ho hráli hlavně dělníci v
průmyslových závodech. Fotbal se v Anglii stával národním sportem - a tím je
dodnes.
Krátce po ustanovení The Football Association bylo nutno vydat nová
pravidla. V mnoha bodech se shodovala s Thringovými i s těmi, která vypracovali na
školách v Cambridge a v Harrow. Osmého prosince 1863, šest neděl po založení FA,
byla tato asociační pravidla schválena. Jejich sepsání se stalo jedním z
nejdůležitějších mezníků ve vývoji fotbalu. Pravidla byla prvním krokem k
pozdějšímu oddělení asociačního fotbalu od fotbalu-rugby, třebaže ještě
obsahovala některé společné prvky. Například branka neměla nahoře žádné
ohraničení, vypadala tudíž stejně jako branka na rugby.
Soutěžit, vyhrát, chtít být první patří k lidské
přirozenosti. Stále větší zájem o fotbal v Anglii vedl k založení soutěže. Jako
první přišel s touto myšlenkou Charles William Alcock. Rodák ze Sunderlandu stál
při zrodu fotbalu na známé škole v Harrow a při založení Forest FC, který později
reorganizoval na Wanderers FC, kde byl středním útočníkem a kapitánem mužstva. Za
Anglii sehrál jediné mezistátní utkání proti Skotsku v roce 1875. Významnější
byl jako činovník. V letech 1870 až 1895 pracoval jako sekretář Anglické fotbalové
asociace, od roku 1896 až do smrti v roce 1907 byl místopředsedou asociace. V letech
1875 až 1879 řídil jako rozhodčí finále Anglického poháru, na jehož vzniku se
významně podílel.
Anglický pohár, v originále The Football Association Challenge Cup,
první fotbalová soutěž na světě, byl založen 16. října 1871 a následujícího
roku proběhl jeho úvodní ročník. Přihlásilo se do něj patnáct mužstev -
čtrnáct anglických a jedno ze Skotska:
Barnes, Civil Service, Crystal Palace, Clapham Rovers, Donnigton
School, Hampstead Heathens, Harrow Chequers, Hitchin, Maidenhead, Great Marlow, Reigate
Priory, Royal Engineers, Upton Park, Wanderers a Queen`s Park (Glasgow).
V prvním ročníku bylo sehráno třináct zápasů. Ve finále,
které proběhlo před návštěvou dvou tisíc diváků na hřišti Kennigton Oval,
zvítězilo mužstvo Wanderers nad Royalem Engineers 1:0. Pohár pro vítěze přebíral
kapitán vítězného celku, všem už známý Charles William Alcock.
Mužstvo Wanderers v příštím roce pohár obhájilo a získalo ho
pak ještě třikrát v letech 1876 až 1878. Osudný byl pro trofej rok 1895. Po
čtyřleté nadvládě Blackburnu Rovers se z jejího získání radovali fotbalisté
Aston Villy, vystavili ji do výkladu jednoho birminghského krámku a odtud byla
ukradena. Říkalo se, že ji odcizili závistí fanouškové místního rivala
Birminghamu City.
Vznikl tudíž pohár druhý, ale ani ten už se dávno vítězi
nepředává. Dostal ho jako čestnou cenu za zásluhy o anglický fotbal lord Arthur
Kinnaird, univerzální fotbalista Wanderers a Old Etonians, který stejně dobře
střílel góly jako jim v brankářském dresu zabraňoval, dlouholetý činovník
Anglické fotbalové asociace.
Dlouhou životnost má teprve třetí podoba stříbrného poháru,
jehož sportovní hodnota - na rozdíl od většiny ostatních zemí - je v Anglii dodnes
vyšší než cena mistrovského titulu v ligové soutěži.
V prvních ročnících měl vítěz poháru privilegium: obhajoval ho
ve vyzývacím finále proti vítězi ze soubojů ostatních týmů. Brzy ale také
obhájce pohárového vítězství musel v dalším ročníku projít tuhými boji.
Soutěž se rozjíždí v pozdním létě, zhruba devět měsíců před finálovým
duelem. V základních kolech se každoročně objevuje 500 až 600 mužstev. Týmy
třetí a čtvrté ligy vstupují do soutěže v listopadu, druhé a první ligy v lednu
následujícího roku, v květnu bývá finále.
Anglický pohár představuje pro neligová mužstva a celky nižších
ligových soutěží možnost střetnout se s některým z fotbalových obrů a pokusit se
o senzaci. Každý ročník přinese pár šoků a několik případů nevýslovné
radosti, když outsider vyřadí jasného favorita. Pohár dává šanci i mužstvům,
kterým se nedaří v dlouhodobé ligové soutěži. Například jednou získal Anglický
pohár druholigový Sunderland, když ve finále porazil Leeds United 1:0.
Od založení soutěže platila tvrdá a neměnná pravidla. Hrálo se
vylučovacím, takzvaným k. o. systémem na jedno utkání, v případě nerozhodného
výsledku se duel opakoval na soupeřově hřišti. Jednou se Stoke City a FC Bury
střetly v pěti utkáních, než se rozhodlo o postupujícím. Opakuje se dokonce i
finále, což není v této soutěži jev nijak výjimečný.
Model Anglického poháru se stal návodem i příkladem pro
obdobné soutěže v dalších zemích. Stejnou odezvu mělo i založení anglické ligy.
Pohárové zápasy stoprocentně neuspokojovaly zájem diváků ani potřeby klubů, a tak
se sedmnáct let po vzniku Anglického poháru zrodila dlouhodobá soutěž vybraných
klubů, které se nestřetávaly vyřazovacím způsobem, ale zajistili si stálý program
vzájemnými zápasy každý s každým.
Myšlenka vytvořit ligu vznikla v mozku obchodníka s textilem
Williama McGregora, předsedy Aston Villy, původem Skota. Ten oslovil zástupce
nejdůležitějších anglických klubů, kterým svůj záměr vysvětlil tak jasně a
přesvědčivě, že je pro věc poměrně rychle získal. Navrhl totiž, aby deset až
dvanáct největších klubů založilo soutěž, kterou si budou kluby samy řídit
prostřednictvím společné organizace pod názvem The Association Football Union.
V hotelu Royal v Manchesteru zasedli 17. dubna 1888, tři roky po
zavedení profesionalismu, zástupci Aston Villy, Notts County, Blacburnu Rovers, Burnley,
Wolverhamptonu Wanderers, Stoke City a West Bromwich Albionu. Dohodli se, že soutěž
zahájí hned v září téhož roku za účasti dvanácti klubů. kromě zakladatelů se
v prvním ročníku objevila ještě mužstva Bolton Wanderers, Preston North End, Derby
County, Everton a Accrington Stanley.
Prvním mistrem Anglie se v roce 1889 stal Preston North End. Sehrál
dvacet dva zápasů, osmnáctkrát zvítězil, čtyřikrát remizoval, nenašel ani
jednoho přemožitele. Protože celek Preston North End vyhrál v témže roce i Anglický
pohár, zapsal se do historie jako první mužstvo, které získalo takzvané double,
vítězství v lize i v poháru. Double je dodnes v Anglii velice ceněný úspěch. Jako
druhému se to povedlo mužstvu Aston Villy v roce 1897.
Když byla pravidla fotbalu poprvé sjednocena, Karl Benz právě
vynalezl automobil. Dnes člověk létá na Měsíc, ale pravidla sportu číslo jedna
jsou stále stejná. Organizace nese název International Football Association Board.
Význam oněch mužů, kteří se sešli 2. června 1886 v Londýně, je přirovnáván k
obnovení olympijských her baronem de Coubertinem.
Restaurace Freemason`s Tavern, 27. února 1880. Známé místo, kde se
26. října 1863 narodila Anglická fotbalová asociace. Stejný sál, stejné stoly,
stejné židle, stejná obsluha a v mnohém stejné osoby. Sekretáři fotbalových svazů
Anglie, Skotska a Walesu, dále zástupci několika klubů. Chtějí podpořit rozvoj
fotbalu, ale přesně nevědí, jak to udělat.
Čtyři britské svazy se scházejí 6. prosince 1882 v Manchesteru.
Domlouvají se, že dozor nad fotbalovými pravidly přesunou na nějakou organizaci,
která bude nadřízena všem.
Kanceláře Anglické fotbalové asociace jsou 2. června 1886 svědky
prvního zasedání International Football Association Boardu. Tvoří ho zástupci
Anglie, Skotska, Irska, Walesu, v roce 1913 k nim přistoupí delegát FIFA(5.
Členové Boardu rozhodují o navržených změnách pravidel hry,
která musí být písemně předložena každoročně do 31. prosince. O změnách se
jedná vždy v červnu, střídavě v Anglii, Skotsku, Walesu a od rozdělení Irska v
Severním Irsku. Každý z britských svazů má po jednom hlasu, FIFA jako zástupce
členských národních svazů vlastní čtyři hlasy. Změny musí být schváleny
nejméně třemi čtvrtinami přítomných, přičemž nelze Board svolat, pokud by se
zasedání zúčastnily méně než čtyři z pěti jednajících stran.
Rozhodnutí Boardu jsou závazná pro všechny národní fotbalové
svazy. Bez jeho schválení nesmí žádný z nich provést jakoukoli změnu v pravidlech.
Ještě dřív, než vznikl Board, učinila pravidla několik
drobných, leč nepřehlédnutelných kroků. V roce 1866 se stanovilo, že gólu je
docíleno pokud míč proletí pod provazem spojujícím tyče. Roku 1873 byl zaveden
rohový kop(6, 1875
stanoveny přesné rozměry branky.
Po usnesení se tempo změn zrychlilo. v roce 1891 byla pravidla na
irský návrh od základů přepracována. Zavedli se brankové sítě, které si
okamžitě nechal patentovat jistý pan Brodie z Liverpoolu. Musel to být slušně
prosperující obchod. U pohárových zápasů byly sítě povinné od roku 1893.
Změnila se pozice rozhodčího(7. Přešel na hřiště mezi hráče, měl střežit
dodržování pravidel, kontrolovat hrací dobu, dostal možnost hráče vyloučit, pokud
se opakovaně choval nedovoleným způsobem.
Dnes si lze jen těžko představit tehdejší situaci, kdy hráči
měli právo v určitých případech sudího ovlivňovat. Na porušení pravidel směl
hráč upozornit křikem. Teprve když dal takto najevo, že se cítí poškozen, zasáhl
rozhodčí. Toto privilegium fotbalista sice časem ztratil, ale řečnění z hřiště
nevymizelo, přesto že je od jisté doby trestáno.
Irský návrh hovořil o zavedení pokutového kopu.
Ale i to se dělo až na hráčovu žádost. Penalta(10 mohla být prováděna z
jakéhokoliv místa na zvláštní dvanáctiyardové čáře. Kromě střelce se všichni
ostatní hráči museli postavit nejméně šest yardů od míče. Brankář se směl od
brankové čáry přiblížit ke střelci také o šest yardů.
Značka pro pokutový kop byla zavedena až v roce 1902, stejně jako
vymezení pokutového území, ale už před tím mohl rozhodčí utkání nastavit, pokud
se ještě měla kopat penalta.
Hlemýždím tempem se ovšem vyvíjelo pravidlo o postavení mimo hru.
V prvních pravidlech Anglické fotbalové asociace z roku 1863 byl v ofsajdu automaticky
každý útočník, který dostal přihrávku zezadu. Od 1870 už nebyl hráč v ofsajdu,
pokud mezi ním a soupeřovou brankovou čárou stáli alespoň tři protihráči.
Později to bylo změněno jen na dva protihráče. V roce 1907 přestal být pískáno
postavení mimo hru na vlastní polovině hřiště.
Seminární práci na téma Fotbal v 19. století jsem si vybral pro
její zajímavý námět. Vzhledem k tomu, že se zajímám o veškeré míčové hry,
bylo mi toto téma o fotbalu blízké. Velmi zajímavé je počáteční propojení
fotbalu s rugby, kdy se postupem času vyvinuly z jednoho sportu dva. Jsem přesvědčen,
že tento sport se bude i v příštím století i nadále rozvíjet a bude přijímán se
stále větším nadšením jako tomu bylo a je dodnes.
FIFA - Mezinárodní fotbalová federace (zpět do textu)
Rohový kop - Tato situace nastává, když
tým kopne míč za svoji bránu, provádí se kopem z rohu hřiště, přičemž u míče
je protivník (zpět do textu)
Do té doby se rozhodčí pohyboval po stranách hřiště (zpět do textu)
Pokutový kop se koná, jestliže hráč
nastaví soupeři úmyslně nohu, nebo ho zadrží, jestliže hraje úmyslně rukou a
činí tak v zóně dvanáct yardů (9 před vlasní
brankovou čarou, může rozhodčí přiznat postižené straně pokutový kop (zpět do textu)
Jeden yard se rovná asi 0.9144 metru (zpět do textu)
1. Milan Macho - Fotbal vášeň 20. století, nakl. Brána, Praha
1996
2. Batty E. - Moderní tréning kopané, Olympia, Praha 1971
3. Malá encyklopedie fotbalu - Olympia, Praha 1984
4. Oliver G. - World Soccer, Guinness Publishing, Londýn 1992