Stránky o osobnostech literatury, politiky i historie

William Shakespeare

(asi 26. 4. 1564 Stratford nad Avonou - 23. 4. 1616 Stratford)

    Je dosti dokladů pro to, aby bylo možno zodpovědně trvdit, že muž jménem William Shakespeare vskutku existoval, i že literární díla, pomalu už čtyři sta let čtená a hraná, jsou mu přisuzována právem. Ale žalostně málo je dokladů pro to, aby na jejich základě mohl vzniknout poutavý životopis. Nejeden méně významný současník zanechal po sobě zajímavější doklady. Například deník, jaký si vedl divadelní podnikatel Philip Henslowe k evidenci tržeb ve svých divadlech i dluhů, kterými se mu upisovali divadelníci. Nebo dopisy, kterými se na své patrony obracel učený dramatik Ben Jonson.

    Nic takového u Shakespeara nenajdeme. Jeho nepochybnou rukopisnou pozůstalost představuje všeho všudy šest podpisů. A i když se dnes už pokládá za jistou jeho účast (třemi stránkami) na rukopise hry o Tomáši Moorovi, není to nic, co by poznání člověka Shakespeara obohatilo.

    Neznáme přesně ani jeho podobu. Shakespearových domnělých či možných portrétů je několik, ale o žádném nelze tvrdit, že jejich tvůrcům stál básník opravdu modelem. Nejspolehlivější bude ten, kterým Shakespearovi přátelé a spolupracovníci vyzdobili souborné vydání jeho dramat roku 1623. Ovšem podle čeho Droeshout pořídil svou rytinu, je záhada. Sotva podle živého originálu - vždyť mu bylo patnáct, když Shakespeare zemřel. Všechny údajné Shakespearovy portréty (včetně domnělé posmrtné masky) se shodují na nápadně vysokém čele a ustupující linií vlasů.

    Při nedostatku přímých dokladů si Shakespearovi životopisci pomáhají dvojím způsobem. Jednak shromažďují a předkládají co nejvíce obecných informací - o prostředí, ve kterém žil, o lidech, s nimiž se stýkal. To první je nezbytné, to druhé riskantní.

    Díky svému slavnému rodákovi je dnes Stratford nad Avonou turistickou atrakcí prvního řádu. Nabízí návštěvníkům dům, ve kterém se (pravděpodobně) narodil; školu, kterou (asi) navštěvoval; kostel, ve kterém byl pokřtěn i pochován; studnu a zbytky zdiva z domu, ve kterém strávil poslední léta svého života; most, po kterém se vypravil do Londýna, i stezku do vedlejší obce, kudy chodil za svou pozdější ženou. Ve stratfordském kostele měli ještě v šedesátých létech vystavenu matriku, rozevřenou na dvou místech tak, aby si mohl návštěvník přečíst, že dne 26. dubna 1564 byl pokřtěn "Gulielmus filius Johannes Shakspere" a že 25. dubna 1616 byl týž "Will. Shakspere gent." pohřben.

    Stratford bylo malé město, v roce Shakespearova narození čítalo asi dva tisíce duší, takže interval od počátku do konce jednoho lidského života odměřuje nemnoho listů. Datum smrti, 23. duben, je na Shakespearově kostelním náhrobku, ale přesné datum narození není známo. Jen tradice je určuje na osudový a neodolatelně svůdný 23. duben, kdy se v Anglii slaví národní patron svatý Jiří. Z matrik je známo, že William byl třetí z osmi dětí (čtyři dcery a čtyři synové) rukavičkáře Johna Shakespeara, ale že byl po časné smrti dvou sester vlastně nejstarší. Ze všech sourozenců jen dva založili rodiny. Williamův rod vymřel ještě v sedmnáctém století. Švagrovi potomci žijí do našich časů.

    Kdy vyšel ze školy, se jen odhaduje. Zato je doloženo, že se oženil záhy, v osmnácti, a to se ženou o osm let starší. Půl roku po svatbě se narodila dcera Zuzana. Obecně se soudí (také z toho, že v závěti pamatoval na svou ženu jen "druhou nejlepší postelí"), že jeho manželství nebylo sťastné. I tak však byly z něho ještě dvě děti, dvojčata Judita a Hamnet, který zemřel v jedenácti.

    Sedm let po narození dvojčat se nazývá v Shakespearově životopise "léty ztracenými"; vyplňují je jen dohady a legendy. Není jasné, kdy odešel po Cloptonově mostě z provinčního maloměsta, které ho muselo tísnit ještě středověkými pravidly soužití, do kypícího centra politického i kulturního života, jež proslulo už v osmdesátých létech také mimořádnou divadelní aktivitou. A není jasné, kdy a jak se vůbec k divadlu dostal - mohl se připojit už v Stratfordu k některé z kočujících společností anebo přijít do styku s jevištěm až v Londýně.

    Roku 1592 byl však už dozajista takovým hercem a autorem, který stál zavedenému literátovi za žárlivý výpad. V srpnu toho roku si Robert Green prý dopřál v kruhu přátel přespříliš rýnského a marinovaných slanečků, ulehl na lože a už nevstal. Na smrtelné posteli se dal tento bohém na pokání. Ve svém posledním dílku, publikovaném až posmrtně, varoval své bezstarostné přátele, aby si dali pozor na herce, a zvláště na jednoho, který si "o sobě myslí, že dokáže nafukovat blankvers jako ti nejlepší z vás". Narážka na Shakespearovo jméno, jakož i posměšně parafrázovaný verš z jedné jeho hry má význam jak pro Shakespearův životopis, tak pro chronologii jeho díla.

    Roku 192 měl Shakespeare napsané a uvedené asi všechny tři díly historické hry o Jindřichu VI., velice úspěšném u publika, kterému se zvláště zamlouvala oslava hrdinných Angličanů a výsměch zženštilým Francouzům, vedeným a svedeným čarodějnicí Janou, zvanou z Arku. To byla daň, kterou musel začínající autor platit dobovým vášním a předsudkům.

    Téhož roku však také s mimořádnou silou udeřil mor, který s přestávkami řádil až do roku 1594 a vyhnal herce z Londýna. Z toho však nevyplývá, že se i Shakespeare tloukl po provincii. Možná, že pobýval v cizině (v Itálii?), ale spíš si od divadla odpočal jinak - básnickou tvorbou. Tehdy asi vznikla rozměrná epická báseň Venuše a Adonis (tiskem 1593), dílko á la mode, a nejčtenější ze všech, která napsal, jak dosvědčuje šestnáct vydání do roku 1640. Následujícího roku vyšlo Znásilnění Lukrécie, a většina ze sto čtyřiapadesáti Sonetů, ne-li všechny, je asi také z té doby.

    Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie mají význam i pro Shakespearův životopis; jsou věnovány hraběti Southamptonovi, tenkrát dvacetiletému mladíkovi, dvořanovi významného rodu. Shakespeare si tedy našel vlivného šlechtického patrona, a je pravděpodobné, že ten se mu odvděčil peněžitým darem, jak tehdy bývalo běžné. Druhá dedikace má poněkud důvěrnější tón, a to je jediné opodstatnění dohadů o jejich přátelském vztahu, který zase patří do říše fantazie. Kdoví, snad je obraz Southamptona uložen v Sonetech, v té velké hádance životopisného výkladu Shakespearova díla. Sonety vskutku mohou být Shakespearovým intimním deníkem, a dlouhé generace pátrají po jejich šifrách. Nejvíce odolává tajemnství "černé dámy", uhrančivé ženy, kterou bláznivě miloval a nenáviděl; snad existovala taková žena, ale možná že je jenom plodem básnické představivosti.

    Rok 1594 je v Shakespearově životopise několikanásobně významný. Prosadil se jako básník. Tiskem poprvé vyšla i dvě jeho dramata. Ale hlavně se stal členem nově utvořené herecké společnosti Služebníci lorda komořího, která od té doby hraje v Londýně prim a pro kterou od toho roku psal všechna svá dramata. Byl to oboustranně výhodný vztah. Herecká společnost měla svého stálého dramatika a Shakespeare měl stálý a velice vydatný zdroj obživy. Svou profesí byl stále herec, ale plnil svůj závazek vůči hereckému kolektivu také tím, že pro něj psal hry. Tato jeho činnost postupně převládla, až mohl i jí zanechat a žít ze shromážděného a investovaného jmění.

    Shakespearovy příjmy nepramenily přímo z jeho dramatické tvorby, ale z členství ve významném divadelním souboru, který se dělil o zisk ze své činnosti. Už roku 1597 musel mít Shakespeare velké peníze, když mohl koupit ve Stratfordu (mimo jiné) nejvýstavnější dům. Roku 1599 investoval do stavby nového divadla Zeměkoule a stal se - spolu s několika dalšími předními herci - jeho spolumajitelem. Podílnictví mu zaručovalo příjem, který se odhaduje na desetinásobek slušné mzdy učitele. Na rozdíl od spisovatelů odkázaných na bídné jednorázové honoráře a milodary od patronů měl ekonomickou jistotu.

    Měl i společenskou a právní záštitu své existence: nejprve v úřadě lorda komořího, od roku 1603 dokonce v osobě nového panovníka, Jakuba I., který Služebníky lorda komořího jmenoval přímo Služebníky krále. A přece právě na zlomu století, kdy podle všech vnějších známek znamenitě prosperoval, houstnou temné stíny v jeho dramatice. Neznámé tajemství básníkovy duše, jeho soukromé bolesti a trápení, ale sotva bychom našli dešifrující klíč jen v nich. Je spíš v tom, jak zvažoval sebe ve společnosti a jak prožíval chod dějin na velkém jevišti světa. Ne nadarmo se říká, že Shakespearova velikost je v prolnutí soukromého a společenského, jedinečného a obecného.

    Na počátku své tvorby se s vervou pustil do všech tří základních žánrů své dramatické tvorby. Jakoby posedlý ctižádostí usiluje co nejdřív naplnit dobovou normu: v kronikářské historiské hře, v zápletkové komedii i v humanistické tragédii. Další období je ve znamení lyrického rozpoložení, které zasáhne jak do tregédie (Romeo a Julie), tak do komedie (Sen noci svatojánské) i do historického dramatu (Richard II.).

    V druhé polovině devadesátých let převládá tvorba komediální, a přece do toho výrazu životního optimismu, do těch romantických komedií, které dovádí k vrcholu, padají stíny melancholie. Současně uskutečňuje velký cyklus her z anglických dějin, který mu jako projekt postupně uzrál v hlavě a který od kronikářského líčení událostí vede k filozofii dějin, k obrazu úlohy osobnosti v dějinách, zájmu i odpovědnosti jedince a společenského kolektivu.

    Bezpochyby byly mu právě takové úvahy, tato škola historie průpravou ke tvorbě tragické. Julius Caesar patří ještě do šestnáctého století, ale Hamlet začíná nové století a novou etapu tvorby. Tempo se zvolňuje. Zatímco dříve psal dvě tři hry do roka, následují nyní dramata v téměř pravidelných ročních rozestupech. S romantickými komediemi je konec, spíš výsměšná doznívá hned po Hamletovi komediální žánr takzvanými problémovými hrami či "černými komediemi" (Troilus a Kresida, Konec vše napraví a Veta za vetu) - skeptickým komentářům na okraj citových a morálních jistot. A pak už následuje úžasná série tragédií: Othello, Macbeth, Antonius a Kleopatra, Timon athenský, Koriolanus. To jsme asi v roce 1608, kdy Shakespeare je už jednou nohou, ne-li oběma, zpátky v rodném Stratfordu. Poslední své hry, takzvané romance či hry pohádkové, vyznačující se úsilím o harmonii, vznikají zpovzdálí a pointuje je Bouře svým gestem odříkavosti, odpuštění a smíření. Po ní se Shakespeare dal už jen dvakrát zlákat ke dramatické spolupráci.

    Shakespearovo dílo skončilo tedy podobně, jak asi začalo: autorskou spoluúčastí, přepisováním a doplňováním děl jiných dramatiků. Tím, a nejen tím, se značně ztížila úloha Shakespearových kolegů a přátel, kteří roku 1623 poprvé publikovali soubor jeho dramat.

    Jejich hlavní zásluha je dvojí. Tkví jednak v tom, že vyloučila díla, na kterých měl Shakespeare malou nebo neměl vůbec žádnou účast. Už za Shakespearova života mu totiž byla, vzhledem k jeho rostoucí popularitě, přičítána a pod jeho jménem vydávána cizí díla. Dnešní takzvaný kánon Shakespearova díla tvoří šestatřicet her identifikovaných Shakespearovými prvními editory a Perikles, který k nim byl později připojen jako sedmatřicátý. Některá souborná vydání zařazují ještě Dva vznešené příbuzné.

    Druhá, a ještě větší zásluha prvních editorů je v tom, že poprvé zveřejnili dramata do té doby vůbec tiskem nevydaná. A mezi nimi nebyla jen díla začátečnická a okrajová; naopak většina byla z vrcholného a pozdního období Shakespearovy tvorby.

    To si žádá vysvětlení. Podle zvykového práva patřila hra souboru, pro který ji autor napsal, a herci se tiskovému zveřejnění bránili. Nechtěli text zpřístupnit konkurenci ani širší veřejnosti z obavy, že by se jejich zájem mohl čtením nasytit. Shakespeare byl zřejmě loajální člen souboru a tím, že respektoval takové obavy, hájil konec konců i své ekonomické zájmy.

    Zatímco vydání Venuše a Adonise věnoval velkou pozornost, o knižní publikaci svých dramat snad ani v skrytu své duše nestál; nechystal je do tisku ani nekorigoval. Předlohy k sazbě se dostávaly k nakladateli nejrozmanitějšími, ba i pokoutními cestami, a byly nejrůznějšího druhu: rukopis autora, přepis, opis nápovědní knihy, seškrtávané a přepisované verze...

    Shakespearovi kolegové, Heminges a Condell, dali hodně do pořádku. Po nich se snažily celé generace editorů - opravovaly, uhlazovaly, třídily, uzavíraly texty, které Shakespeare podle všeho pokládal za předběžné, otevřené, provizorní, proměnlivé.

    Jeho dramata se postupně stala součastí vysoké, té nejvyšší literatury. Čtou se jako básně a studují jako filozofické úvahy. Ale naštěstí se především hrají a v inscenacích se znovu stávají proměnlivými v čase. Jejich stálost není hmatatelná, není dána zranitelnou předmětností sochy. Shakespearovský originál je rozptýlen v historickém čase a znovu a znovu se obnovuje ze své pomíjivosti.

    Tak se dává Shakespearově bezstarostnosti o osudy svých textů vlastně za pravdu.

Autor: Milan Lukeš

Zdroj: brožura Přemožitelé času (První díl), vydáno 1987, s. 192.

Pokud máte zájem a chuť si přečíst všechna Shakespearova díla v anglickém originále, tak navštivte oficiální stránku Projektu Gutenberg.

 Hot Tip: Podívejte se na stránky humorného školního časopisu PRD (Pravidelný Redakční Drb):
 

Pokud chcete sledovat tyto stránky (kdy budou změněny, tak se zaregistrujte sem: